Možná to sem až tolik nepatří, ale rozhodně to stojí za zmínku. Na jaře roku 1950 vznikla další zrůdnost komunistického režimu. V době procesů s Heliodorem Píkou a Miladou Horákovou dostali dvojnásobní mistři světa z let 1947 a 1949 a stříbrní z olympiády 1948 místo jízdenky na MS v Londýně jízdenku do uranových dolů v Jáchymově. Tuto událost a všechny nespravedlivě odsouzené připomíná pamětní deska na jednom nenápadném domě ve Pštrossově ulici v Praze. Další přípomínka komunistických zvěrstev.
11.3.1950 byla výprava československých hokejistů připravena na cestu za zlatými medailemi do Londýna. Jenže nastaly potíže s vízy pro reportéry rozhlasu - legendární dvojici Laufer - Procházka. Ovšem skutečnost byla taková, že britská ambasáda otevřela svou pobočku v sobotu a víza vystavila! Jenže pak někdo s komunistických pohlavárů řekl: Nikam se nejede. Oficiální důvod zněl, že víza byla vystavena pozdě a když nemohou jet reportéři rozhlasu, nepojede nikdo. Hráčům to oznámil stařičký bývalý starosta Sokola Josef Truhlář v pondělí 13.3.1950 brzy odpoledne.
Zlatou hospůdku byste nyní již hledali marně. V roce 1950 se také jmenovala jinak - U Herclíků. A právě v této hospůdce se sešla většina hokejových reprezentantů, aby zapili narození syna českobudějovického Jiřího Macelise a utlumili zklámání, že se nikam nejede. mojmír Ujčík - majitel restaurace a velký hokejový fanda měl mít sice ještě zavřeno, ale když uslyšel známé hlasy hospůdku otevřel. A tam se to stalo. Lehká provokace STB, která stála Zlaté hochy kariéru, mnoho let života a některé i život sám. Začalo to potyčkou s dvěma příslušníky STB, kteří přišli ke kapličce s jasným úkolem. Do potyčky se zapojil i Zlatko Červený a náhle se ulicí rozlehl zvuk píšťalek. A tehdy všem došlo, že to není náhoda.
Hokejisté byli pozatýkáni (včetně brankářské legendy Bóži Modrého, který však do Londýna vůbec jet neměl a sleziny ve Zlaté hospůdce se neúčastnil!), předvedeni k výslechům a Pakráci, do Bartolomějské ulice a Domečku na Hradčenech a byli nesmyslně obviněni z vlastizrady, plánování ilegálně opustit republiku a narušování komunistického zřízení. Následovalo bití, mučení a vysoké tresty. nikdo pořádně nevěděl, za co jsou souzení. Celkem dostalo 12 hrdinů tehdejšího Československa 77 let a 8 měsíců.
Nejvyšší trest dostal ten, kdo byl absolutně nevinný. Bohumil Modrý se setkání v hospůdce vůbec nezúčastnil a do Londýna jet neměl. Přesto byl komunistickým režimem označen za vůdce celého "spiknutí" a poslán na 15 let za mříže. Na následky tohoto trestu zemřel. O rok méně dostal Augustin Bubník a a tři roky méně Stanislav Konopásek. Následovali Roziňák a Kobranov po 10 letech, Jirka 6 let, majitel hospůdky Mojmír Ujčík 3 roky stejně jako Zlatko Červený. Jiří Macelis 2 roky, Antonín Španinger 1 rok, Přemysl Hainý 1 rok, Josef Štock 8 měsíců.
Bóža Modrý byl propuštěn po pěti letech na Pakráci, Borech a jáchymovského dolu Barbora. Následkům vězení však podlehl v roce 1963 ve věku 47 let. Byl to první hráč, který měl dovoleno odjet hrát za moře. Bylo to podmíněno účastí na MS 1949, z kterého Bóža přivezl zlato. Cesty za velkou louži se však nedočkal a na protest proti tomu opustil reprezentaci. Stanislav Konopásek byl také propuštěn po pěti letech a dokázal se na led vrátit. Hrál až do roku 1963, pak se věnoval trenérské činnosti. Zemřel 6.3.2008.
Dnes již asi těžko někdo zjistí, kdo za tím vším opravdu stál. Objevují se svědectví, že sa na akci proti reprezentantům mohl podílet i jejich spoluhráč - Vladimír Zábrodský. Ten po procesu sice dostal zákaz reprezentovat, ovšem účastnil se ještě MS 1954, 1955, 1956. Sice se aktivně neúčastnil, ale "očistil" své jméno tím, že pošpinil spoluhráče, pravděpodobně zejména v davosu 1948, kdy se hráči rozhodovali, jestli se mají vrátit zpět do vlasti. Rozhodli se pro návrat. Všechno jsou však pouze domněnky a sám zábrodský se k tomuto nechce vyjadřovat. Dalším možným vyníkem je sovětský svaz, který se naašich hokejistů prostě bál. Naši jezdili do Sovětského svazu hokej učit, Sovětský svaz se zúčastnil MS až v roce 1954 a vyhrál, ale kdo ví, jak by to dopadlo, kdyby mohla tenkrát hrát naše zlatá generace.
Místo aby se tito hráči dostali dostali do síní slávy a byli uznávanými osobnostmi se o nich mluvit nesmělo. Tato událost přispěla k emigraci mnoha českých vynikajících sportovců. Jsem rád, že vzniklo další místo, kde si můžeme připomenout to, na co mnozí zapomněli...
